Školková rýmička se táhla už pár dní. Lumpice se doma děsivě nudila, a tak jsem vymyslela domácí bojovku. Netradičně musela najít poklad poslepu.
Lumpici jsem dala svačinu do vedlejšího pokoje, aby neviděla, kudy trasa povede. Měla jsem tak prostor pro rozmotání a zamotání stuh a provázků, které ji zavedou k pokladu. Původně jsem chtěla na provázkovou cestu namotat ještě oblíbené plyšáky a hračky. Ale Rarášek, její skoro dvouletý bráška, pomalu začal rozmotávat start bojovky. A Lumpice? Už se nemohla dočkat.
Zavázala jsem jí oči a pomalu dovedla na začátek pavučinové trasy. Byla natěšená a pomalu s mojí pomocí postupovala. Ačkoliv se pohybovala po domácím prostředím, bylo na ní znát, že samotný hmat je pro ní úplně něco nového. Poznávala židle a stolek, ke kterým byly provázky přivázané. Zjistila naplno, jak funguje hmat a důvěra mezi námi.
Když jsme se dostaly do cíle k dětskému stolečku, prozradila jsem jí: "Poklad je na stole, tak ho zkus najít." Malé prstíky se rychle rozeběhly a brzy ho našla. "Můžu si sundat šátek mami?" zeptala se v rozpacích. A pak radostně otevřela krabičku s bonbonem.
"Teď udělám bojovku já tobě! Jdi vedle a pak přijdeš," s tím jsem nepočítala. No proč ne. Za chvíli jsem slyšela vítězné: "Můžeš!" Zavázala jsem si tedy oči a ponořila se do jejího dětského světa. "Tudy mamí," volala na mě. Vysvětlila jsem jí, že mi musí ukázat, kde bojovka začíná. A tak jsem se s její pomocí dostala po jednom a druhém provázku, který skončil uprostřed místnosti. "Poklad je tady mami," chichotala se a podala mi talířek s jablky... byl (je) to ten nejlepší poklad, co jsem zatím našla.
P. S. Druhý den jsme s Lumpicí zavázaly oči i tátovi, aby si zkusil jít poslepu. Tvoření dráhy ji dost bavilo. Dárek na tátu čekal až v koupelně uvázaný na topení.